Po zjištění možností jsme zavedli slovo na motky. No a tak mě při hovoru povídá, že jede ještě s jiným kamarádem do Rakouska do Alp a jestli se prý nechci přidat. Jelo by se prý ve čtvrtek ráno a vrátili bychom se v neděli. No samozřejmě mě tím dotazem dostal na lopatky. Už jsem o nich uvažoval, ale vzhledem k tomu, že jsem ještě neměl tolik najeto, tak jsem chtěl projet Alpy až letos v roce 2010. Ale přeci jen to ve mně začalo vařit a po uvědomění si, že máme všichni tři zhruba stejně najeto, tak jsem začal jednat. První bylo, že mě bylo umožněno si vzít volno na čtvrtek a pátek v práci pokud se vydám.
Po příjezdu z práce jsem pomalu sondoval doma, co by kdyby. Zlatka mě povídá, seber se a jeď nebo budeš chodit jako bez ducha. Tak jsem kamarádovi zahlásil účast a začal dumat co vzít, jelikož jsem nechtěl tahat víc než kufr. Chtěl jsem, aby Zlatka jela také se mnou, ale bohužel jsme neměli, kdo by nám pohlídal malou. Celou středu jsem byl už tak nějak nedočkavý. Ve čtvrtek ráno jsem byl na místě srazu dle domluvy. Po seznámení se s třetím do party Tomášem a pár organizačních slovech jsme vyrazili na cestu. Milan na Yamaze XJR 1300, Tomáš na Suzuki GSR
Po dotankování, kávě a společné fotce, kterou nám paní čerpadlářka ochotně udělala, jsme pokračovali dále podle Milanova itineráře. Že jsme přejeli hranice se dnes pozná hlavně tím že u silnic nejsou hlinění trpaslíci a jiná podobná havěť a samozřejmě ve většině případů povrchem silnic. Po projetí Bavorskou Rudou a městečka Zwiesel jsme u vesničky Dreieck odbočili vlevo na silnici 2134, která nám posloužila jako zkratka k silnici č. 85, po které jsme si to upalovali až do Pasova. Tady jsme si na nábřeží udělali pauzu na pití a také rozmluvu o dalším úseku, který je před námi.
Z téhle občerstvovačky jsme pokračovali po silnici č. 12 až do Simbachu. Po přejetí mostu přes řeku Inn jsme ten den byli již ve třetí zemi. Během těch pár dní jsme si přejíždění hranic ještě několikrát zopakovali. Tady v městě Braunau am Inn jsme si udělali další přestávku na jídlo a pití, spojenou s dokoupením pití na cestu a dotankováním mazlíků.
Odtud jsme pokračovali do městečka „Ach“. Odtud jsme si mohli přes řeku Salzach prohlédnout nejdelší hrad v Evropě ve městě Burghausen.
Je dlouhý asi
Tomu se také přezdívá „Bavorské moře“, díky své rozloze, která je třetí největší v Německu. Zatočili jsme doprava a jízdou z pěknými vyhlídkami na jezero jsme dorazili do cíle prvního dne, do městečka Gstadt am Chiemsee, za kterým je vidět zvedající se Alpy. Na jezeře je několik ostrovů, „Dámský ostrov“, „Zelný ostrov“ a z turistického hlediska nejzajímavější „Pánský ostrov“. Na něm se nachází zámek „Herrenchiemsee",
který nechal postavit Ludvík II Bavorský „stvořitel“ velmi známého hradu Neuschwanstein . Zámku na ostrově se také přezdívá „Bavorské Versailles, protože Ludvík nechal své stavitele tak trochu okopírovat ty pravé francouzské. Po příjezdu a ubytování v Gästehausu Rapplhof,
jsme okoukli pobřeží a přístav. Poblíž něho jsme se v letní restauraci, s krásným až kýčovitým výhledem na jezero a plachetnice na pozadí Alp, najedli výborného guláše a šli „domů“. U našeho penzionu jsme si sedli ven na terasu a při výborném „kvasnicovém“ pozorovali soumrak,
postupné rozsvěcování světel na ostrově na jezeře a probírali „dnešní“ jízdu a plán na další den. Páteční ráno jsme se probudili do krásného slunečného dne. Po vydatné snídani a zbalení jsme opět vyrazili na trasu. V takovém super počasí je to super jízda po super silnicích, na kterých jsou super zatáčky všech možných poloměrů. Páteční trasa nás vedla přes městečka Prien am Chimsee, Bernau am Chiemsee do Grassau. Tady už jsme se drželi silnice č. 305, která nás dovedla přes Reit am Winkl k jezeru Weitsee. To už bylo okolo poledne slušně obležené. Tady jsme si u výhledu na jezero udělali dnešní první pitnou pauzu. Po několika kilometrech jsme udělali ještě jednu zastávku u biathlonového sportovního areálu u města Ruhpolding, kde se v téhle disciplíně konají soutěže světového významu. Asi po třech kilometrech, kde se po 305ce stáčíme doprava, je kabinová lanovka na Rauschberg, odkud je krásný výhled na Ruhpolding a údolí v kterém je posazen, ale i na asi 20km vzdálené jezero Chiemsee. Také je to místo odkud startují paraglidisté, kterým právě lanovka dopraví vše potřebné na kopec. My pokračovali po 305ce až k místu, kde se napojuje 21čka. Odbočili jsme po téhle silnici doprava a pokračovali, jak jinak, zase k hranici. Po několika km jsme projeli tunel a byli opět za další hranicí. Po dotankování na čerpací stanici Esso, na které byla dobrá cena benzínu a je kousek za tunelem vlevo, jsme si zároveň udělali občerstvovačku.
Odtud jsme již nabrali „vítr do plachet“ a podle možností rychle nabrali kurz Lofer. Odtud jsme po 311ce pokračovali přes Saalfelden a Zell am See až do Brucku. Tady jsme uhnuli na vyhlášenou Großglocknerstraße. Po průjezdu Fusch an der Großglocknerstraße už nám zbývalo jen asi
Po nezbytném fotografování, jsme se rozhodli k vyjetí po úzké kostkované silničce na „Bikerspoint Edelweißspitze“ v nadmořské výšce
To byl náš nejvyšší bod našeho putování. A opět nezbytné focení. Bylo krásné počasí a tak jsme mohli vychutnávat a samozřejmě fotit vznešené Alpské velikány. Po nabažení se pohledů na horské štíty jsme navštívili prodejnu suvenýrů, kde jsme každý něco koupili svým blízkým doma. Poté jsme osedlali opět naše motky a jeli dál mezi horskými štíty na vyhlídku císaře France-Josefa. Zde jsme měli možnost vidět Alpský ledovec, který se podle dobových fotek o mnoho zmenšil.
Po prohlídce okolí a samozřejmém pořízení fotek jsme se rozhodli k pokračování v cestě. Při našem odjezdu začalo poprchávat, ale nemoky jsme nenavlékli a udělali jsme dobře. Jeli jsme totiž proti dešti a jen několik stovek metrů. Pak opět vysvitlo sluníčko. Projetím mýtné brány před obcí Heiligenblut pro nás cesta do nebes skončila. Přes Winklern a několik menších obcí jsme dojeli do Lienzu. Tady jsme dotankovali naše stroje a pokračovali ještě nekolik km do obce Thal, kde jsme měli domluveno ubytování v Gasthaus Aue.
Až sem byla cesta suchýma kolama. Po zagarážování motorek do stodoly a nezbytném „zkulturnění člověků“ jsme zasedli k večeři a pivku. Po večeři jsme probrali dnešní zažitky a plán na další den. Po pár pivkách jsme se odebrali do pokojů. Naštěstí takové počasí co přišlo nás nechytlo na trase a i chvilku předtím jsme seděli venku a nic nenasvědčovalo tomu, že přijde takový šupec. Opravdová průtrž a blesky z doprovodné bouřky malovali za oknem pěkné hoské scenérie, ale dík za to, že jsme byli za oknem. Bohužel jen oko dokáže pobrat ty výjevy. Do sobotního rána nás přivítalo sluníčko a tak jsme měli hned dobrou náladu.
Po snídani jsme si dokoupili pití v krámku vedle penzionu a vyrazili na další cestu. Podle plánu z předešlého dne, jsme vyrazili směrem na GG , ale ve Winklernu jsme odbočili na 106ku a po té jsme jeli až do Obervellachu, kde jsme za stále pěkného počasí zahnuli doleva na sto5ku do Mallnitzu. Podle mapy jsme měli projet tunelem do Bad Gasteinu. Tam nás trochu zarazilo, že tunel je jen pro vlak, když mapa nic neříkala a tak jsme se rozhodli si zpestřit výlet jízdou vlakem s motorkou.
Kluci vyslovili ve vlaku jeden postřeh po návštěvě oné místnůstky slovy, „tak takový pěkný záchod má i doma málokdo“. Já si ten pohled nedopřál páč mě netížilo nic čeho bych se potřeboval zbavit. Ale všeobecně byl tenhle „osobonákladní “ vlak svojí úrovní o mnoho výš než naše rychlíky. Jako zpestření a hlavně zkrácení vzdálenosti po krásných cestách a vyhlídkách mohu jen doporučit. Při příjezdu do horami těsně sevřené výstupní stanice, jsme nevěřili svým očím. Přivítala nás mlha, která zakrývala okolní kopce tak od padesáti metrů výš.
Vyjeli jsme s obavou co bude dál. Po pár km a vyjetí z tohoto sevření se nám opět ukázalo modré nebe z plujícími obláčky a tak jsme si říkali jaké máme štěstí na počásko. Cestou jsme projížděli světoznámé lyžařské středisko a zároveň lázně Bad Gastein. Odtud jsme krásným horským údolím pokračovali do městečka Lend. Za ním jsme odbočili z 311ky na bezejmenou silničku po které několikrát křižujíc říčku jsme dorazili do městečka Dienten am Hochkönig a zde po odbočení vlevo na 164ku pokračovali do Saalfeldenu am S.M., kdy už jsme jeli v dešťových přeháňkách. Zde jsme odbočili doprava na 311ku po které jsme přes Lofer dojeli až do Unkenu na nám již známou čerpačku Esso. To už jsme dojeli v dešti.
Ten den jsme měli v úmyslu navštívit „Orlí hnízdo“ a okolí, bohužel díky tomu, že nepřestávalo pršet jsme se rozhodli pro cestu domů. Pro jednodušší a rychlejší cestu jsme v Bad Reichenhallu najeli na „dvacítku“ po které jsme jeli až na hraniční přechod Folmava. Více jak 200km jsme jeli v dešti a až kousek před hranicemi jsme mohli nemoky sundat, jelikož přestalo pršet a na obloze bylo modro jako první dva dny naší vyjížďky. Domů již byla jízda po suchých cestách a za slunečního svitu a tak během chvilky už jsme se loučili u Plzně a před námi již bylo jen pár posledních km domů.Tak nám skončila původně čtyřdenní cesta do Alp.
Najeto: První den
Druhý den
Třetí den
Celkem
Se spotřebou jsem se dostal ani nevím jak až na
Pejrak