Cesta do Svidníku přes Polsko.

Cesty se zúčastním já s Hankou na FZ 1, Míša na TZR 50(70), Dalibor s Martinou na XT 660Z ténéré a „malý“ Dalík na YBR 125.

Je pátek 19.7.2013. Blázinec. Vstávám ve čtyři ráno, abych stihl všechno připravit. Ze stavby doslova utíkám v 13 hodin. Už na to nemám nervy. Chceme vyjet v 15 hodin. Doma stihnu alespoň zkontrolovat tlaky v pneumatikách, oleje. Voláme si, vyjíždíme. Sraz je kousek.  Jsme z jedné vesnice.

Kufry nabaleny, přilby na hlavu, zapnout intercom a nastartovat. Kde mám klíče? Kde mám klíče? Vcelku rezignovaně si uvědomuji, že jsem si je právě zabouchnul do kufru…

Sedám do auta a jedu pro náhradní. Po cestě se stavím na místo srazu, ať ostatní zajedou k nám a počkají na mne. Po půlhodince zpoždění vyrážíme. Dalibor v čele, veden přítelem Garminem, určuje cíl dnešní etapy na Wieliczku, což je město poblíž Krakowa. V minulosti jsme zde již byli v místních solných dolech.  Ač jsme původně chtěli jet na Jablunkov, tak jsme se nakonec rozhodli přejet hranici v Chotěbuzi. V Třinci se  staví cesta a jsou zde několika kilometrové kolony, kterými se každé ráno dostávám do práce. Projíždíme celnicí, tak nějak ze zvyku si v duchu kontroluji, jestli máme všechno. A nemáme. V tom zmatku jsem ještě zapomněl na malý techničák a pojištění od motorky. Ostatním to neříkám. Stačí, že budu nervózní já.

Ač je pátek odpoledne, tak nám cesta v pohodě utíká. S Daliborem konstatujeme, že místní řidiči více dodržují předpisy, a také nás prakticky nijak neohrožují. Když předjíždějí, tak jen tak, aby nás předjeli všechny, čili bezpečně. Dále nás několikrát pustili z vedlejší silnice, abychom se spojili.  První pauzu děláme zhruba po hodince a půl. S Daliborem jsme našli krásné místečko u autobusové zastávky. Dámy nad ním ale ohrnují nos, a to mají výhled na vláček, krásný betonový chodníček, o kterém tvrdí, že je to strouha pro vodu, lopuchy snad i s beruškou. Doufáme, že trošku přitvrdí a spokojí se s takto krásným, klidným místečkem i v budoucnu.  Bohužel jsme se mýlili a při dalších zastávkách museli dokonce kontrolovat druhovou rozmanitost flóry. Kopřivy a bodláky se nelíbily a zejména Dalibor měl za celý víkend pěkně pobitá záda od Martiny.

Bez problému dorážíme okolo osmé večer do Wieliczky. Ještě doma Hanka našla kontakt na motel, ve kterém jsme přespali v minulosti.  Adresu dali do Garmina a za 10 minut byli ubytováni na pokoji. Ubytování, včetně perfektní snídaně, vyšlo na 24 euro za osobu.  Po základní hygieně jdeme na večeři, dáme si pivko a uleháme.

Sobota. Vyjíždíme o půl deváté. Nad hlavou sice plují sem tam mraky, my se jim ale šťastně vyhýbáme po celý víkend. Cesta probíhá v poklidném sobotním tempu. Dneska bychom chtěli dorazit do Svidníku a na noc se přiblížit zpět slovenskou stranou k Tatrám. S Wieliczky jedeme na Nowy Sacz . Za ním trošku provádíme navigační chybu, když jsme v garminu zadali namísto města Dukla přímo Svidník. Dukla je město, podle kterého se jmenuje dukelský průsmyk, ale my chtěli přímo do Výšného Komárníka a Svidníku. Garmin nás tím navedl na Bardějov, tak jsme se potom kousek cesty vraceli po stejné trase. Tímto doporučuji přejíždět na Duklu a teprve potom na Slovenskou stranu.

V Bardějově se zastavujeme na oběd. Složitě hledáme vstup do restaurace. Když jej najdeme, odstrojíme se, zamkneme motorky a dojdeme ke dveřím, tak nám obsluha sdělí, že dneska mají akci, a tak nic neuvaří. Jdeme zpátky, oblékáme se, startujeme. Vyjde obsluha, že nám ještě stihnou něco udělat, tak znovu rozborka. Oběd je dobrý, rychlý, spokojenost.

Prohlídku dukelské operace jsme zahájili u památníku ve Svidníku, je tu i muzeum a nějaká vojenská technika. Paneláky stojí přímo vedle tanků a další techniky. Ještě najít ve Vyšném Komárníku údolí smrti. Má to být jediné místo, kde se podařilo rozvinout tanky a mají zde být přímo posety louky a vesnice touto technikou. Od památníku je výchozí bod snad jen tři kilometry, ale značení jsme trošku nepochopili. Až místní nám pak sdělili, že ta technika je rozeseta po několika vesnicích. I tak jsme dojeli na hranici s Polskem, do zmíněného Vyšného Komárníka.

Pomaličku jsme se vraceli zpět a těšili se na zítřejší Tatry. Ubytování jsme našli na podruhé. V penzionu, na který upozorňovalo několik šipek, slečna u pultu tvrdila, že nemají místo, ale všude bylo prázdno a nikde ani jeden člověk, tak jsme se přesunuli a pár metrů vedle, a nelitovali.

Hotel ze sítě SOREA  a to Lubovňianské kúpele. Ubytování se snídaní 25 eur, v ceně snídaně, bazén, kulečník atd. Mládež po večeři zůstala na pokoji a my se vydali kousek na procházku. Je vidět, že okolí hotelu je již pár let trošku neudržované, zarostlá alej, zničené lavičky.  Jsou zde ale prameny, které ochutnáme a zjistíme, že je to vlastně naše Magnesia. Zbytek večera trávíme na pokoji se slovenským fernetem, brambůrky a pohodičkou.

Neděle. Dneska nás čeká nejdelší úsek cesty a to 330 km. Ze Staré Ľubovně si to míříme přes Tatranskou Lomnici na Štrbské pleso. Zde jsme trošku zaskočeni místní policií, která nás hned při příjezdu zastaví a upozorňuje, že se nesmí zastavit a stát nikde, mimo placená parkoviště. Stejně jsou skoro všechna plná, tak ještě na toto upozorňuji maďarské motorkáře, kteří si už našli místo mezi stromy.  Ani se s nimi nestačím domluvit a policisti jsou zde a již vřískají. Sjíždíme níže a hledáme nějaké místo k parkování.  Zastavujeme u ještě neotevřeného penzionu, který leží pár kroků od Nového Štrbského plesa. Fotíme se, dáváme chvilku pauzu. Dalík se provokativně fotí sám s Míšou. Fotky chce dát na facebook . Ta jeho na Míšu žárlí.

Zpestřením cesty je nový, nádherný úsek mezi Liptovskou Marou a Oravskou nádrží. Jedná se o krásný a motorkáři hojně využívaný úsek. Přemýšlíme, že si jej „dáme“ s Daliborem ještě jednou sami, ale pak jedeme dále. Cestou domů se stavujeme na oběd, kdy jsme vynechali totálně obsazené všechny možné restaurace u Oravy a pak jsme zjistili, že se není kde najíst. Nakonec se nám podařilo zastavit u nového penzionu, kde nás zaskočili trošku cenami (na takovou díru).

Celkem jsme ujeli 830 km průměrnou rychlostí 55 km/hodinu, což jak říká Míša je dobrý, když její TZRka má povolenou rychlost 48km/h…

V Polsku nás překvapila slušnost řidičů a to, že na cestách jsme potkali málo motorkářů. Cena benzínu cca 38,-Kč a ubytování by šlo zcela určitě sehnat levnější.

Na Slovensku se chování zhoršovalo směrem na západ. Cena benzínu 1,53 euro a to od Svidníku až po Čadcu. Všude stejná cena. U nás se průjezd oblíbenými Starými Hamry změnil v strach, který blbec nás při předjíždění sejme.

Fotek máme málo. Já jsem fotografický antitalent. Budeme muset pověřit někoho z mladších. Míša i Dalík zvládli cestu bez problémů. Nedávno jsem se svezl na TZRce a obdivuji Míšu, že to dala. Mě po chvíli z toho předklonu a váze jen na ruchách bolelo všechno. Martina si jen stěžovala na bolest pozadí. Předpokládáme, že si časem zvykne.