Motodovča 2014 aneb „Fazer club na cestách “.

Již rok před odjezdem jsem pověsil na “Motorkáře.cz“ pozvánku pro případné zájemce, ale nikdo se nepřidal. Ale zase se přidalo ke mně několik kamarádů. Agát - FZ 8 Fazer, Béďa – FZ 1 Fazer, Lombi - FZS 1000 Fazer, Jirka a Mirka - V-Strom 650 a konečně já Pejrak a Zlatíčko - FZ 6 Fazer.

Konečně nadešel předvečer a příjezd Bédi k nám domů, aby neměl ráno v den odjezdu moc velký záběr, přeci jen to je od něj dalších asi 160 km navíc a ještě přes Prágl. Já se na poslední chvíli rozhodl vyměnit řetězovku a udělal jsem dobře.

A bylo tady ráno 4.7.2014

Den 1. : Plzeň – Fusch a.d.GGstrasse

          Naloženi vyjíždíme s Béďou,  po několika km přibíráme Jirku a Mirku a pokračujeme proplazit se Plzní směrem na Folmavu. V Chotěšově nás již očekává další člen „zájezdu“ Luboš alias Agát. Po zastavení zjišťuju, že jsem příliš napnul řetěz , tak mě za pomoci Bédi čeká hned po pár km malý servis. (1)

Dílo se povedlo (na celou dovču) a všichni přítomní vyrážíme na další etapu prvního dne. Na Folmavě dotankujeme bandasky a pokračujeme k další zastávce již v SRN. Ta zastávka je ve městě Burghausen, ve kterém  je nejen velká rafinérie, ale se svými více jak 1000i metry také nejdelší hrad v Evropě. (2)

Díky nutnosti natankovat sjíždíme z původní trasy do Oberndorf bei Salzburg. Jelikož ještě nemám navigaci pořádně omakanou,  tak ta nás vede přes Salzburg. Tento úsek cesty byl asi trest za nějaký hříšek, protože projíždět rozkopané město v horku a zastaveni  xkrát červenými na semaforech, nejen u křižovatek,  byl očistec.(3)

Konečně za městem jsme mohli přidat na tempu a vyvětrat naše zpocené tělesné schránky. To jsme se již blížili k Bechtesgadenu. Z  „305ky“ odbočujeme na Rossfeldstrasse. Po zaplacení 16 Éček za 4 stroje jedeme po hřebenu hor na Německo-Rakouské hranici,  kde jsou krásné výhledy na Alpy. Na několika místech jsme z povzdálí měli výhled i na „Orlí hnízdo“.(4)

Po projetí Berchtesgadenem a několika dalšími již rakouskými městy jsme dorazily do cíle dnešního dne. Tam na nás čekala večeře o několika chodech završená zmrzlinovým pohárem. ( 5 ) Pohár už se bohužel nedostal na Lombiho, který za námi dovalil až okolo 22,30h. Ale nějaké to pivko jsme ještě stačily dát, než jsme odešli do postelí.( 6 )

Den 2. : Fusch a.d.GGS – Mestre u Benátek

           Ráno bylo uplakané,  tak chvilku čekáme na zlepšení. Se zpožděním se vydáváme na cestu ještě za drobného deště. Někteří v nepromocích, někteří bez, jedeme za Lombim, který nás zavedl k malebnému horskému jezírku Hintersee. ( 7 )

Mirka se snažila pohladit „Milku“ ale ta bere roha.( 8 ) Po chvilce prohlížení okolí pokračujeme na Felbertauerntunel. U městečka Huben odbočujeme do údolí Defereggen, kterým jedeme až k Italské hranici. Díky úzké silnici se na italské straně jezdí vždy půl hodiny nahoru a půl dolů což řídí semafory. Dole poblíž biatlonového areálu „ Anterselva“ dodáme tělu nějaký pokrm a zároveň si děláme cestovní přestávku. ( 9 , 10 )

Agát si myslí, že už jede na výpary a tak stavíme na první benzínce, která nám přijde do cesty(Niederrasen). Italské tankovací automaty jsou kapitola sama pro sebe. Až za pomoci nějakého domorodce natankujeme a pokračujeme směr Lago Misurina.( 11 )  

Horskou vyhlídku Tre Cime di Lavaredo na vrcholky Dolomit bohužel z časových důvodů vynecháváme. Přes Cortinu d’Ampezzo, kde si děláme malou přestávku na kafe a natankování (pro změnu u jiného typu automatů) pokračujeme do Ponte nelle Alpi a dále směr na městečko Trichiana. Tady už se stáčíme na další dnešní cíl a tím je Passo San Boldo.( 12 ) Toto passo má několik nej. Nejkratší doba vybudování  a také ve své době vrchol technického umění. Je to vlastně soustava serpentin ve svahu s většinou zatáček ve skále. Po projetí tohoto unikátu pokračujeme na Conegliano,Spresiano,Treviso do Mestre kde v Camping Rialto máme zajištěné spaní v chatkách. Lombi si tady již musel domluvit ubytko sám, díky tomu, že se přihlásil až těsně před odjezdem, kdy vše již bylo zajištěné. Vzhledem k jeho výmluvnosti to nebyl problém. Po ubytování si v místním šenku dáváme něco k večeři, nějaké pivko a pokecáme o proběhlém dni.

Den 3.: Benátky 

         Po všech ranních procedurách si koupíme na recepci zpáteční lístek do Benátek a o chvíli později již před bránou kempu nasedáme do autobusu směr Venezia.( 13 ) Cesta měla trvat 15 minut, ale po 7 minutách již vystupujeme v Benátkách na autobusovém nádraží. Nevíme, jestli řidič jezdil rallye, ale jel s námi jako by nás ukradl. V hrozném vedru si procházíme město na pilotech až i Luboš má i přes letní klobouk spálené čelo. Na žádnou atrakci jsme nešli, protože by se ani nedalo. Všude jsou ukrutné fronty a nikomu se tam nechce nocovat. Přesto i pohled na památky jen z venku je nádherný.

Náměstí San Marco ( 14 ), zastřešený most „Rialto“ ( 15 )i kanály s gondolami jsou sice krásné ( 16 ), ale my si připadáme jako v úle. Návrat na autobusové nádraží nám usnadňuje  Jirkova navigace.Vypečeni z nedělního slunce po autobusové rallye opět přistáváme u „našeho“ kempu. Ti mladší se po krátkém odpočinku rozhodují zajet na známou pláž Lido di Jesolo.( 17 )

Při nočním návratu raději, ani nepočítají, kolikrát porušili PSP. My starší jsme u pivka trochu rozebrali návštěvu Benátek a zároveň plán na další den.( 18 )

Den 4.: Mestre – Riva del Garda

         Probouzíme se do slunečného dne. Platíme kemp a ještě před cestou si děláme malý nákup v blízkém marketu. Dnes nás čeká přesun od Benátek k jezeru Lago di Garda. Naplánovaná trasa přes Scorze,Castelfranco Veneto, Bassano del Grapa až do Valstagna ubíhá sice plynule avšak na mnoha místech s omezenou rychlostí.( 19,20,21 )

V Asiagu se jako již poněkolikáté vyznamenává navigace Garmin. Z toho důvodu jedeme další část cesty  jinak než máme v plánu. I když je Garmin značka, tak jsou věci, které bych u ní nečekal.To se týká i povelů pro normálního člověka,které jsou těžce nelogické, dokud se člověk nepřepne do mozku „tvůrců“. A tak díky tomu z Asiaga nepokračujeme na Schio ale jsme posláni na Camporovere a dále na Lavarone. Už v Campovere musíme natáhnout nepromoky. Mlha s deštěm není vůbec dobrá kombinace.( 22 )

Můžeme už je sundat poblíž Rovereta, ale po domluvě, že nám zbývá asi jen 25-30 km, tak to dojedeme. Jen několik km před Gardou projíždíme Passo San Giovanni. Nebýt tam nápis, tak nikdo nic nepostřehne. Toto „passo“ je nejnižší, které vůbec projíždíme, jeho výškové metry nad mořem se zastavily na čísle 287. K hostelu nás dovedla navigace neomylně, nejen k mému překvapení. Vlastně až před zastavujeme s tím, že půjdu zjistit, kde přesně ubytovna  je, ale to už nás vítá blížící se správce Antonio, který nám ukazuje, kam si můžeme zaparkovat naše miláčky.( 23,24)

Původní domluva byla na pokoj o šesti postelích bez příslušenství. Protože se k nám na last second přidal Lombi, tak vznášíme prosbu na dva menší pokoje. Očekáváme zamítavou odpověď, ale Antonio nás velmi překvapil tím, že nás ubytoval na dva 4 lůžkové pokoje s vlastním příslušenstvím. Místa bylo sice poskrovnu, ale přesto se tam vejdeme, přeci jen je to spíše pro studenty a ne motorkáře.( 25 )

Večer si procházíme město Riva del Garda a přilehlý přístav. Mirka neodolala,  aby nevyzkoušela teplotu vody, a alespoň si namáčí nohy v Gardské vodě. ( 26 )  

Po příchodu dáme několik pivek a osvěžující sprcha pomohla k tomu, že spím jak mimino (jako vždy).

Den 5.: na passa

          Předpověď počasí na úterý neslibovala nic pěkného. Béďa naše ranní ptáče byl již na průzkumu, než jsme se vybatolili z pelíšků. Při snídaňové válečné poradě někde vyzvídáme, že na východ od Bolzana to má být bez deště. Přesně tam je cíl naší dnešní vyjížďky, při které jsme chtěli „pokořit“ několik „pass“. Béďa, Luboš a děvčata to vzdávají a jsou „doma“ a rozhodují se udělat průzkum města. Jirka,Lombi a já vyrážíme tedy sami.  Jelikož by nás dnes měla čekat slušná dávka km a hlavně zatáček, tak jsem se při plánování rozhodl, že si část cesty urychlíme použitím dálnice. Sjíždíme na Bolzano – Nord a pokračujeme po silnicích SP24 a SP64 do Sankt Ulrich. Je to náš průjezdní bod a my tu zároveň musíme obléci nemoky. Ta předpověď se nějak otočila a na „východě“ nám prší. Dešti, mokru a mlze můžeme poděkovat za to, že jsme si neužili všechna „passa“, která jsme chtěli „pokořit“. I přesto jich několik projíždíme: passo Pinei, Gardena, Campolongo, Pordoi a Fedaia. ( 27, 28 )

Vzhledem k nelepšícímu se počasí se rozhodujeme plánovanou etapu zkrátit a zároveň si návrat zase urychlit po dálnici. Při návratu projíždíme pěkný zatáčkový úsek okolo malebného jezírka Karersee, bohužel si jej nemůžeme užít naplno. Po několika km na dálnici ustává déšť a tak z radostí na benzínce sundaváme nemoky a po malém občerstvení obklopeni davem německých turistů pokračujeme k „domovu“. Čím blíž jsme sjezdu z dálnice, tím větší tma je na obzoru před námi.  Před mýtnicí začíná opět pršet a než zaplatíme, tak už na nás někdo vyloženě lije vodu z věder. Kuba s Jirkou si v tom přívaláku oblékají nepromoky a já mažu schovat se pod most. Při odjezdu v  interkomu ještě slyším Kubovo klení na tiráka, jak je nahodil z „bazénu“ který se vytvořil na silnici během chvilky. Než dojedu těch pár set metrů pod most, tak jsem totálně mokrý, ale myslím, že i kdybych si bral nemok, tak než bych jej oblékl, bude plný vody, tak to vyjde nastejno. Na ubytovnu dojíždíme za jemného poprchávání. Na radu Luboše a Bédi jdeme na večeři do čínské restaurace, kde mokrý den zakončujeme stylově kachnou.( 29 ) Při návratu z večeře je snad v každé výloze TV kde právě vysílají debakl Brazílie na MS ve fotbale. I my ještě část vidíme a po pár pivkách nás čeká už jen sladký spánek.

Den 6.: Odpočinkový

Na šestý den máme naplánovanou kratší trasu, protože jsme počítali s únavou po „Dolomitské etapě“. Po obligátních ranních procedurách a snídani jedeme za příjemného počasí natankovat. ( 30 )

Odtud již vyrážíme k prvnímu cíli dneška. Je to vodopád s botanickou zahradou „Cascate del Varone“ v Parco Grotta.( 31, 32 )

Po prohlídce pokračujeme a opět nás trochu vypeče rychlost mojí navigace, díky které si zajíždíme několik set metrů špatným směrem. Vracíme se na správný směr a projíždíme tunely k vyhlídce „Regina Mundi“.( 33 )

Děláme pár fotek a vracíme se na silnici SS240 a pokračujeme k jezeru „Lago di Ledro“ které jen míjíme. ( 34 ) Další náš cíl je jezero „Lago di Idro“. ( 35 )

V městečku Pieve Vecchia si smlsneme na místní pizze. I ve dvou sníme jen půlku, protože měla průměr snad 60 cm.( 36 ) Dojíme, vyjíždíme a pokračujeme směr na Capovalle. U úmělého jezera či snad nádrže na pitnou vodu „Lago di Valvestino“ děláme malou pauzu na pár fotek a jedeme dál. Sjíždíme do městečka „Gargnano“ a jsme zase u „Gardy“. ( 37 )

Pohled na probouzející se sopku byl úchvatný, naštěstí to byla jen fotomontáž samotné přírody. ( 38 )

Pokračujeme přes Salo, Desenzano del Garda, Peschiera del Garda až ke Gardalandu. Bohužel prý už nemá cenu jít do zábavního parku díky pokročilejší době. A tak pokračujeme v cestě na ubytovnu a návštěvu …landu necháváme na …inda. Cesta okolo jezera probíhá plynule a bez problémů. Jen pánovi už v Rivě se moc nelíbí, že se pět mašin valí pěší zónou. Po znakovém vysvětlení, že tam máme nocleh se omlouvá a mává na cestu.

Večer si naposled děláme procházku po noční Rivě, dáme zmrzku, kafe, pivko a spokojeni s dnešním dnem jdeme zalehnout do pelíšků. ( 39 , 40 )

Den 7.: Riva del Garda – Bichlbach

Po ranní hygieně a snídani balíme, neboť nás čeká přesun k rakousko-německým hranicím. Odevzdáváme klíče a jdeme osedlat oře. Jen Lubošův se nějak vzpouzí. Po pár vteřinách je nám jasné proč. Nějaký šmejd ukradl od Agáta z plotny zacvakávací mechanismus bez kterého se jet s kufrem nedá. Za velké pomoci Lombiho objíždí místní servisy a nakonec přiváží ukradený díl ze servisu Yamahy. V Hondě, jak jsme řekli, že se jedná o Yamahu, tak se s námi skoro ani nebavili. Tak skoro s dvouhodinovým zpožděním osedláváme stroje a vyrážíme vstříc sedmému dni. Po naplnění bandasek se dělíme na dvě skupinky a jedeme. První ve složení Mirka, Jirka a Lombi startují směr „Passo Gavia“ a „Passo dello Stelvio“.   

                                                                                                                                                                                                                                    Putování první skupinky v podání Lombiho:

Poslední ráno strávené v Riva del garda začalo hned špatným zjištěním. Po příchodu k motorkám jsme zjistili, že Lubošovi někdo během noci z mašiny ukradl zobáček, za který se přichytává topcase. ( 41 ) Součástka, která stojí pár korun stála někomu za to, aby se nám pokusil zkazit dovolenou.

                Naštěstí nás napadlo, že v Itálii, která je plná skútrů s topcase, by neměl snad být problém nový zobáček sehnat. Neváhali jsme proto a vydali jsme se hledat motorkářské obchody. Po zhruba hodině a půl, co jsme s Lubošem objeli město křížem krážem se nakonec díl podařilo sehnat a hned namontovat. Ulevilo se nám a mohli jsme se vydat vstříc dalšímu dobrodružství.

                Na tenhle den byly naplánovány dvě možné trasy s koncem v Rakousku. Jedna víc odpočinková a druhá, která vedla přes Passo Dello Stelvio a Passo Del Gavia. Pejrak se Zlatkou, Beda a Luboš měli už ostrých zatáček docela dost, tak si chtěli užít pohodový den. Zvolili tedy cestu "kochací".  My s Jirkou a Mirkou jsme se vydali podle pár instrukcí, které jsme si pamatovali směr Gavia a Stelvio.

Polovina cesty byla taky dost vyhlídková s táhlými zatáčkami, takže jsme se moc neunavili. Jediný adrenalin byla situace, kdy jsme se s Jirkou špatně pochopili při zastavováni na jídlo. Já vpředu prudce zastavil a odbočil (myslel jsem, že Jirka chce taky) a tím jsem ho dost překvapil. Jirka se zastavil svým blasterem o můj kufr a trochu se asi divil, co blbnu. Nic víc se naštěstí nestalo, tak jsme se vesele najedli a jeli dál.

Pořádný zážitek začal až pod Passem Del Gavia. Už na po prvních kilometrech jsme tušili, že přijde něco, co nás bude hodně bavit. Spodek Gavie byly samé táhlé zatáčky, kde se dalo mašinu poklopit pěkně nabok a zatáčky projíždět poměrně ve velké rychlosti. Myslím, že ani Mirka neprotestovala a tyhle zatáčky nám prominula  

Tohle všechno ale nebylo nic proti tomu, co jsme viděli dál. Jakmile jsme se dostali trochu výš, tak se před námi najednou otevřely úžasná panoramata a my se nestačili divit. Nestkutečně krásná příroda, hory se zbytky sněhu a v údolí spousta krásných vodopádů. V tu chvíli člověk nevěděl, jestli se soustředit na všechny ty zatáčky, nebo zpomalit a jenom se kochat.

Gavia se pak ale najednou zase úplně změnila, z dlouhých širokých zatáček se staly utažený serpentiny s místem tak na jedno auto. Čekal nás průjezd zalesněnou částí. Která byla zase adrenalin, protože nikdy nebylo možný odhadnout, kdo na vás za zatáčkou vyskočí. 

Nad zalesněnou částí přišla další změna. Opět se před námi otevřela úžasná porce krásných výhledů a silnice se pomalu začala zhoršovat. Tady jsem si s Fazerem najednou přišel jako magor. Okolo 2500 metrů nad mořem už nejsou úplně správný podmínky pro údržbu silnic, takže cesta rozbitá a všude okolo velké endura. ( 43 )

Na vrcholu jsme se s pěkně širokýma úsměvama zastavili a dali kafe. Začali jsme pořizovat památeční fotky a Jirku nenapadlo nic lepšího, než svého V-Stroma vyblejsknout v haldě sněhu. Fotky krásný, což o to, ale mašinu poslal tak daleko, že se zabořila a zůstala viset na břiše. Zadní kolo se jenom protáčelo, tak nezbylo než zabrat za vidle a vytáhnout ho ven. Neudělat to, tak tam nejspíš visí ještě dneska a v zimě zapadne celý  J .

Po Gavii jsme se plní sil vydali směr Stelvio. Na něj jsme se celý den těšili nejvíc! Pasáž mezi passama byla tak trochu nuda a docela jsme si odpočali. Spíš tam byly rovinky a sem tam nějaké jezírko, ze kterého trčela věž kostela.

Stelvio jako takové přišlo až po nějaké době. Dlouho jsme přemýšleli, jestli už na něm jsme, nebo ne. Když se jede od jihu, není hned tak zakroucené, jak jsme čekali. Cesta nahoru byla krásná, opět se tu měnili pasáže s táhlými zatáčkami s místy, kde člověk musel udělat takoví obrat, že si v zatáčce viděl na záda. Hlavou se mi ale najednou začala honit myšlenka, že oproti Gavii najednou nic extra. ( 44 )

Nahoře proběhla další fotící akce a rychlé občerstveni. Dlouho jsme si říkali, jestli předražené párky se zelím čím vším za to vůbec stojí, ale Jirka s Mirkou se nakonec nechali zlákat úžasnou vůní. Mě nezbylo než se nechat provokovat. Další věc, které jsme si všimli  je, že nahoře to byl samej smradlavej motorkář snad odevšad z celé Evropy. ( 45 ) Hrozná pakáž, tihle sebevrazi.  

Konec srandy, najedli jsme se a pomalu vyrazili směr dolů přes tu asi nejznámější část Stelvia, která se kroutí, až člověk neví, jestli náhodou nejede zase zpátky. To slovo pomalu nevím, jestli jsem použil zrovna správně. Ve mně bouchly saze a asi jsem se docela pomátnul. Vidina večeře mě hnala dolů jako blázna a v zatáčkách sem předjížděl jeden supersport za druhým. Víc a víc jsem přicházel o své slidery na botach a na tváři jsem měl pořád větší úsměv. Ten mě ale brzo přešel. V půlce Stelvia jsem přišel o zadní brzdu a bylo vymalováno. Nic se naštěstí nestalo, zatáčku jsem dobrzdil i předkem a hned jsem musel zastavit a čekat až brzdy vychladnou. Co mě ale naštvalo nejvíc je, že mě ty zmetci na supersportech zase všichni předjeli.

Za chvíli mne dojeli Jirka s Mirkou a dali si se mnou nucenou přestávku, než se moje brzdová kapalina zase dostane do kapalného skupenství. Čas jsme si zkrátili pozorováním přírody a místní rodinky syslů ( 46 ), co se proháněli po stráních. Musel jsem tam taky udělat slib, že přestanu jezdit jako hovado a pak jsme pokračovali vesele dál směrem za ostatníma až do Rakouska.

Druhá skupina: ve složení Béďa, Agát, Zlatka a já startuje směr Dro. Mineme Lago di Toblino s „vodním“ zámečkem a průzračnou vodou a pokračujeme k Trentu. Jako už po několikáté mám problém s navigací, který řešíme při pauze na jedné benzínce.( 47 )

Necháváme za sebou  Mezzolombardo, projíždíme „Passo Mendola (1363m.n.m.)“ a po chvíli dojíždíme do Bolzana. Odtud po pěkné silnici plné malých tunýlků a rychlých zatáček ( 48 ) šplháme na náš nejvyšší bod, který se jmenuje „Passo di Penes (Penser joch)“ a je ve výšce 2211 m.n.m.

Děláme vrcholové foto cyklisty, který to vysupěl „po svých“ a on na revanš fotí naši grupu.( 49 ) Při příjezdu na vrchol si myslíme, že jsme na nějakém setkání motocyklů „BMW“. ( 50 ) Naši Fazeři jsou jediné tři motorky jiné značky, které tam parkují.

Pěkné rychlé zatáčky a nádherné výhledy na okolní horské vrcholy umocnily krásu tohoto průsmyku. Spouštíme se dolů do Vipitena, kde se na chvilku trochu ztrácíme.  Již na passu bylo dohodnuto, že se někde „dole“ najíme. Po marném hledání nějaké otevřené restaurace (italská polední siesta) bereme zavděk kioskem na náměstí. Já osobně jsem se najedl dobře, možná lépe než v nějaké restauračce a určitě za míň Éček. Dojídáme a pomalu se opět vydáváme na cestu. Míříme po staré silnici přes Brennerský průsmyk až k Innsbrucku. Tady opět nechápu navigaci a ta nás navádí na dálnici. Naštěstí sjezd nebyl daleko, ale návrat stejným úsekem už je hra na nervy a peněženku, naštěstí bez následků. Konečně jsme v olympijském městě, kde i po letech na nás dýchne atmosféra olympiády.  Jedeme na západ směr Telfs.  Posledních zhruba 50 km máme před sebou vyhlídkovou jízdu. Přes městečka Miemming, Nassereith a Lermoos už dojíždíme k cíly dnešního dne do vesničky Bichlbach. Před tím ještě za městečkem Nassereit projíždíme okolo hradu Fernstein poblíž Fernpassu. V Bichlbachu máme domluvené ubytování na dvě noci. Ubytováváme se a chvilku nato doráží první skupina. Po večeři a rozboru dne v doporučené restauraci u Bulhara jsme s rozkoší ulehli do měkkých peřin.( 51 ) 

Den 8.: Bichlbach – Hohenschwangau

Probouzíme se do deštivého pátečního rána.( 52 ) Při snídani se rozhodujeme počkat, jestli se počasí přeci jen trochu neumoudří. Počasí se stále nelepší, tak jdeme na oběd, kam jinam než k Bulharovi. Při jídle se počasí začíná lepšit a tak začínáme dolaďovat odpolední cestu na hrad Neuschwanstein.( 53 )

 Rozhodnuto, a tak jdeme osedlat mašiny a vyrážíme. Cesta až na jeden malý zádrhel proběhla dobře. ( 54 )Parkujeme a při vidině šplhání do kopce na hrad jsem rozhodnut zůstat na parkovišti a hlídat motorky. Nakonec mne ukecali a nahoře jsem nelitoval. Je to krásný hrad, jen škoda že nám počasí nedovolilo přijet dřív. ( 55 ) Z horní vyhlídky je pěkně vidět i vedlejší hrad Hohenschwangau. ( 56 )

Zpátky si užíváme rakouské silnice, jak jen to dovolují pravidla, možná i o trochu víc. Při večeři, jak jinak než „u Bulhara“ zase u pivka rozebíráme prošlý den a zároveň probíráme den další, který by raději každý o něco odsunul. Bohužel nás ráno čeká přesun už domů a to znamená i konec naší motodovolené. Bulhar nalil na rozloučenou nějaký destilát a my mažeme na kutě.

Den 9.: Bichlbach - domů

 Vyhlídky na dobré počasí nebyly nijak velké, ale s tím se nedalo nic dělat. Již při odjezdu nás provázejí těžké mraky. ( 57 )  I proto jsme bohužel rozhodnuti pro urychlení použít dálnice v Německu, kde je to zatím bez poplatku. Přes Lermoos jedeme na Ga-Pa , kde míjíme světoznámé lyžařské středisko Zugspitze. ( 58 )

 Po několika km najíždíme na dálnici a jedeme až na sjezd na Sindelsdorf odkud pokračujeme na lázeňské město Bad Tölz = sídlo komisaře Big Bena. To nám již s přestávkami prší a někde tady se odpojují Jirka a Mirka a nejkratší cestou jedou na dálnici a domů. Zbytek sestavy pokračujeme přes Miesbach k dálnici č. 8. Ta nás dovádí až ke sjezdu na silnici B15.

Po B15ce pokračujeme až k městu Haag in Oberbayern. Tady se s námi loučí Lombi, který se rozhodl pokračovat na Prahu jižnější cestou přes Pasov a Strakonice. My pokračujeme až do Landshutu, kde najíždíme na dálnici A92 po které za stálého deště a chvílemi i v průtrži pokračujeme až na její konec. Na hraničním přechodu v Železné Rudě definitivně opouštíme pěkné silnice, ale pro změnu se zase na nás směje sluníčko.

Na Javorné si dáváme po týdnu české jídlo a Jirka nám oznamuje, že už jsou s Mirkou doma. Prý se s tím nepáral a vzal to v tom dešti po dálnici až do Plzně, jak už jsem psal. My čtyři pokračujeme do Klatov a odtud nás vede Agát k jeho domovu u Nepomuku, kde se loučíme a ve třech pokračujeme na Plzeň. Na kraji města se loučíme s nejvzdálenějším účastníkem naší výpravy Béďou z České Lípy. Nás čeká už jen pár km domů a hned po zaparkování jdeme do blízké hospůdky spláchnout alespoň jedním „Géčkem“ prach z cesty a konečně se napít slušného pivka.....