Nádherná dovolená v Alpách
RAKOUSKO - ITÁLE - ŠVÝCARSKO. Alpy? Co jiného bych o nich mohl říci… než… že jde o Boží zázrak. Všechno, co se odehrálo v téhle mé motorkářské pohádce roku 2009, začalo přípravou. Nejdříve jsme měli jet v 5 motorkách a 7 lidech. Měli jet samí členi Flying Shadows: Jeff s Ladou, Milde s Terkou, Andre, Honza a má maličkost. Plánovali jsme vyjet ve středu a vrátit se v neděli. Nakonec to všichni odřekli skoro na poslední chvíli a jelo jen pravé alpské cestovatelské jádro ;o) Honza Vtipil (dále také Johny) a já.
Přes všechny problémy, jako byla má uvolněná řidítka, nemocné Honzovi dýchací cesty a předpovídaná nepřízeň počasí, jsme se rozhodli, že my to nevzdáme! S motorkou mi pomohl Majkl ve středu. Měl čas a vlastní speciální nářadí, kterým jsme vše na řízení dotáhli. Ve čtvrtek jsme se s Honzou zašli pojistit a nakoupit. No a večer jsme se každý připravovali na cestu. Kromě TOP stavu motocyklu taková příprava spočívá v perfektním promazání celé kombinézy včelím voskem + nastříkání bot a rukavic speciální mazivem. To se dělá proto, aby vše lépe izolovalo a zároveň lépe odolávalo všem nepřízním počasí. Dále si připravit civilní oblečení, prádlo, boty a také důležitý prvek, kterým jsou termo-kalhoty a termo-tričko. Jde o stejné termo vybavení, jako mají třeba cyklisti-lyžaři a další sportovci. Odvátí pot a také izoluje, je to fajn, člověk není v mokrém a zároveň je to příjemné v zimě i v teple ;o) Prostě vymoženosti dnešní doby. Kromě všech věcí na sebe, je důležitý i co do sebe! Takže pro ranní začátky pár polévek v pytlíku, přes den je potřeba rychlá energie (různé čokoládové dobroty + energetické nápoje) a večer sacharidy v pivu + fazole (vláknina). To vše je osvědčený základ z minulých cest, který se dobře skladuje. Zároveň nějaké léky a další drobnosti denní potřeby.

  

Samozřejmě, že jsme si občas dopřáli i tamější speciality, ale tohle jídlo byl opravdu základ výbavy. Dále je velmi důležité mít kvalitní spacák a karimatku. No a potom to vše zabalit. Různé věci do různých pytlíků, aby se to lépe hledalo a šup s tím do kufrů. Samozřejmě musím říci, že mít kvalitní prostorné kufry je úplně jiná liga, než textilní bágly, které jsem měl loňskou dovolenou. Vše se mi tam perfektně vešlo, na zadní velký kufr oblečení, do levého jsem dal boty a věci k motorce, do pravého jídlo a drobnosti, na sedadlo spolujezdce karimatku a spacák. Ve všem jsem měl dost místa a nemusel jsem věci mačkat. Balení byla balada, dokonce se mi tam vešli i věci, které nezabalil Honza ;o) Potom všem jsem šel spát v 23.00 hod… Byl jsem hodně natěšený na pátek, ale se spaním mi to nedělalo problémy. Chudák Honza, ten říkal, že usnul až kolem druhé hodiny. V pátek jsem vstal a spěchal k Honzovi, ten to ještě dobaloval ;o) takže jsem mu s tím pomohl a v 09.00 hod. jsme vyrazili.

 

Jeli jsme směrem na České Budějovice, ale orientovali jsme to na Třeboň, konkrétně hraniční přechod České Velenice. Důvodem byli menší hezké silničky za hranicemi, jak řekl velitel výprava Johny. Ano, Honza měl v rukou, možné lépe řečeno na své mapě veškeré naše společné putování, protože je zkušeným cestovatelem. Já jsem byl spíše sanitární motocykl – zásoby, focení a dorozumívání s domorodci ;o) Při překročování hranic jsme sháněli dálniční známku na rakouské hlavní tahy, doplnili benzínem nádrže mašin po okraj, vyměnili eura a také si zašli na poslední české teplé jídlo. Milá paní u benzínové stanice nám doporučila nádražní restauraci. Musím říci, že jsme při příjezdu k nádraží měli trošku obavy, o co půjde, ale nakonec jsme byli spokojeni. Jídlo nebylo drahé, rychle jsme se najedli a dokonce to bylo dobré ;o) Když jsme opouštěli ČR, tak nám u hranic mávalo několik lehkých děvčat. Horší strašidelné postavy jsem už dlouho neviděl, naštěstí bylo výhodou, že jsem seděl na silném stroji, takže jeden pohyb zápěstí mně jejich póz zbavil. Jen s tou dálniční známkou byl problém. Na hranicích ji neprodávali, takže jsme ji museli koupit v prvním rakouském městě. Tam se mi stala nepříjemnost. Když jsem stavěl motorku na boční stojan (policajta), tak jsem měl pod sebou kanál. Najednou se začala motorka překlápět! Ten „blbej“ kanál byl špatně zavřený a málem by měla mašina újmu na zdraví hned na začátku celé výpravy. Naštěstí byl duchapřítomný Johny blízko a pomohl mi zabránit tragédii. Hned, jak jsem se vzpamatoval, vyrazil jsem koupit dálniční známky na týden. Potom jsme nakopli stroje a nechali se unášet naší páteční cestou. V 19.00 jsme dorazili do prvního záchytného bodu, kempu Radstadt, který má svůj název po městě, ve kterém se nachází.

 

Jak při tomto překonávání vzdálenosti, tak i v dalších dnech jsme se snažili vyhýbat všem velkým tahům, které jsou rovné a nudné. Vždy jsme hledali úseky, kterým se říká líbeštráse = hezké cesty, nebo také národní parky, průsmyky apod..





Za pátek jsme najeli cca 450 km. Takže měli po příjezdu do kempu pocit, jak bychom dorazili domů ;o) Postavili jsme stan, vše si nachystali na spaní a začali jsme připravovat večeři – fazole. Najednou k nám přišla jedna starší dáma. Začala hovořit německy a stála u Honzy, on ji řekl, že umí jen anglicky a ona odpověděla, že tímhle jazykem nemluví. Takže jsem se zvedl a se svými mlhavými znalostmi němčiny se snažil pochopit, co potřebuje. Naštěstí byl přítomný DUCH SVATÝ a pomohl mi vše německé přelouskat. Paní říkala, že s manželé bydlí v karavanu kousek on nás a mají tam kávovar. Nabízela nám teplou čerstvou kávu. Když jsem tohle přeložil Honzovi, tak se hned usmál a začal na ni kývat hlavou. Říkal u toho OK… OK… OKEJ! My s paní jsme se také rozesmáli a ona se mě zeptala, jestli bych měl také zájem. Já se omluvil, že kávu nepiji. Ona se zeptala, jestli nechci něco jiného, požádal jsem o kapučíno. Mrkla na mě a řekla, žádný problém. Takže než se nám ohřála večeře, měli jsme teplé pití, které nás hezky napravilo, a já jsem si u pití svého nápoje s paní snažil zdvořile pohovořit. Byl to tak trošku boj… s mojí neznalostí slovíček, ale ruce a nohy mi pomohli. Nakonec jsem zjistil, že nejsou němci, ale Holanďané! Musí Ti být hned jasné, o čem jsme se bavili dále ;o) o mé rodině, která má v jejich zemi pár příslušníků. Paní byla opravdu moc míla, ptala se kam jedem atd.! Vše jsem se snažil oplatit nějakým dárkem, když jsme dopili, trošku jsem zahrabal v pravém kufru a vytáhl 0,5litrovou plechovku českého piva. Poděkovala a řekla, že si ho vypijí s manželem zítra k jejich obědu. Potom odešla a my  snědli naší GALA fazolovou večeři, umyli se a šup do spacáků. Samozřejmě jsme nechtěli nic podcenit. Zima je prevít! Johny dobíral antibiotika a já měl menší rýmu, takže kulíška, rukavice a mikinu na sebe! Ano, na fotce je to legrační, my se tomu také smáli, ale když jsme se probrali ráno, tak jsme ničeho nelitovali! V sobotu jsme se sbalili a chystali se pokračovat dál. Bylo milé, že nám naši přátelé s kávo-mašinou při opouštění kempu zamávali a popřáli hezkou cestu. Mise – dostat se k Alpám, které jsme zatím viděli jen z dálky, pokračovala.

 

 Dojeli jsme do Zel lam See a směřovali na Grossglockner. To je to místo, které jsme navštívili s Johnym loňský rok. Rozdíl byl v tom, že tuhle dovolenou jsme pokračovali dále. V roce 2008 jsme to projeli, otočili a šup domů. Tentokrát to bylo podobné, ale v něčem jiné. Nebyl tam sníh, takže fotky jsou opět o něco jiné.

 

 

 

 

Při výjezdu k vrcholu začali menší problémy s Hornetem - Honzovým strojem. Motorka se mu přehřívala, to víš, jede se stále nahoru, má šestistovku (není to tak silné jako můj 1000 Fazer) a musím mít zařazené rychlostní stupně jedničku a dvojku. Navíc má, bohužel, už trošku promáčklý chladič, takže to tomu také nepřidá. Ale vše dobře dopadlo, vyjel to a nahoře jsme společně nafotili krásné scenérie. Dokonce jsme potkali rodáka v Čech, který se přiženil do Německa a se svou paní si vyrazila na motorce do Rakouska. Poklábosili jsme pěkně po našem a dále jsme pokračovali k Itálii. Vše bylo krásné, než jsem měl problémy zase já ;o) Hmmmmm, ten začátek v Alpách nás celkem testoval, jak dobře jsme vše připravili ;o) Při jednom stoupání v zatáčkách jsem měl zařazenou čtyřku a nemohl jsem podřadit a ani zařadit nic většího. Protože to bylo v úsek zatáček a lesa, tak mi Johny začal mizet před očima a já musel motorku trápit přes spojku. Silnice byla úzká, za mnou jelo cca 5 aut, do toho nebylo kde zastavit a podívat co se děje. Začal jsem se obávat, co toho nejhoršího – chyby v motoru, v tu chvíli mě nenapadalo nic, než že jsem zřejmě dojel a dovolená bude u konce. Před hranicemi na mě počkal Honza, a když jsem tam dorazil – cca po 15 minunách mé jízdy strachu a intenzivních modliteb, tak se divil, co je. Slezl jsem s Fazera a po pár mých sprostých slovech na úkor problému jsme začali vyšetřovat pacienta. Aaaaa tady to je, řekl jsem. Všiml jsem si, že se mi uvolnil jeden důležitý šroubek, který drží táhlo k řadičce. Tudíž nebyl spojen pohyb mé nohy na řadičce s částí motoru, takže nešlo řadit. Naštěstí nevypadl ven, ale zachytil se v gumičce, která vše kryje před prachem. Sáhl jsem do levého kufru, vyndal šroubovák a bylo vše vyřešeno během 10 sekund! Hned jsem se začal usmívat a řekl Johnymu, že to chce společnou fotku, dal jsem foťák na Fazera a zapnul samospoušť.

 

 

To byly první naše fotky u hranic s Itálií. Pozval jsem Honzu na slavnostní čokoládu a pokračovali jsme dál. Když jsme sjel do Itálie, tak jsem ještě v modlitbě poděkovat a omluvil se za ta sprostá slova ;o) Postupe času se začalo stmívat a den pomalu končil, proto jsme začali hledat ubytování. Bohužel, v Itálii u hranic nejsou kempy… tedy jak řekl velitel výpravy Johny, je třeba zařídit se v něčem lepším! V jednom malé městečku, jsme našli penziónek a ubytovali se tam.

 

V malém pokojíčku jsme roztahali všechny naše moto-krámy a oblečení a těšili se do sprchy, protože jsme se oba celkem dost zapotili ;o) to víš, dvě kalamity za den, je až moc! Byla to docela legrace, protože sprchový kout byl tam malý, že jsme se každý museli mydlit s otevřenými dveřmi sprchy. Tamější obyvatelé asi neměří 190 cm ;o) a tak mají vše kapánek menší! Dali jsme se dohromady, vyprali si termo-hadry v umyvadle a vyšli si projít malým městečkem. Našli jsme jedinou pizzerii a udělali si radost! Dali jsme si oba pravé italské cappuccino s pěnou, kterou neprojde kostka cukru… hmmmm to byla balada. Potom jsme si každý dali pravou italskou pizzu. Byla přímo delikátní! Jelikož nám slečna z penziónku řekla, že mají otevřeno jen do 22.00 hod. … musili jsme zaplatit a valit zpět. Ale pobyt v pizzerii byl moc fajn, dokonce jsme zažili oslavu narozenin nějakého staršího pána, která probíhala v druhé polovině sálu, ve kterém jsme seděli. Takže kromě jídla jsme poznali i tak trošku kultury slavení italské rodiny. Abych pravdu řekl, vše bylo hezké, jen tak jejich dechovka mi moc neseděla ;o) Po návratu na hotel jsme ulehli a spali, jako králové! Ráno jsme vše opět přikurtovali na naše stroje a ještě promazali řetězy, abychom byli připraveni na pravé italské alpské pasa = horské průsmyky. Honza mi o nich hodně vyprávěl, ale nikdy jsem nevěřil, že uvidím takové krásy. Nedělní den byl prostě úžasný.

 

První zastávkou byla tzv. přehrada James Bonda, jak ji Johny nazval při jejím prvním objevení, když cestoval po Itálii poprvé na motodovolené. Rozhodně šlo o brutální přehradu, ve které byla azurová voda.



Trošku jsem riskoval a nechal jsem se vyfotit na jejím zábradlí, naštěstí nefoukal vítr a já to přežil ;o)
Potom následovali krásné serpentiny silniček třetí třídy, kde byl minimální provoz, takže jsme si mohli vše dobře motorkářsky vychutnávat! Projížděli jsme malými městečky, ve kterých vždy dominovaly krásné kostelíčky. Měly vysoké věže, posazené do nádherné vyhlídky údolím. Bylo to moc hezké!

 



Potom jsme stoupali k dolomitům a nádherným skoro měsíčním krajinám. My ve svých oblecích jsme byli, jako takový kosmonauti, ale bylo to opravdu paráda.

 

Ten Grossglockner v Rakousku je hezký, ale tohle byla bomba, to jsem opravdu nečekal! V ten moment jsem si vzpomněl, jak mě v loni Honza přemlouval, abychom vyrazili do Itálie, ale já se tenkrát bál. Byl jsem rád, že jsem to letos změnil a šel jsem do delší dovolené. Když se začalo smrákat, opět bylo třeba najít místo, kde složit naše ohromené moto-hlavičky. Museli jsme volit nouzovku, jeden kemp, který byl blízko silnice.

 



Bohužel z druhé strany byla zase řeka, takže tam bylo v noci celkem chladno. Mluvím teplotě 3°C, které naměřil tamější elektronický ukazatel. Také nás dost nemile překvapil záchod, jo, šlo o turecký. Hrůza s dírou v podlaze, nejdřív jsme to vytlemili, ale když mělo dojít na věc, tak mi do smíchu moc nebylo. Dával jsem si pozor, aby mi nepodjeli nohy! Ráno jsme rychle valili pryč od téhle hrůzičky. Směřovali jsme do dalších míst, kde byla vidět přítomnost darů našeho stvořitele. Bylo opravdu zázračně přívětivé počasí ani teplo a ani zima, prostě balada. Zažili jsme perfektní silnice, které byly jako smetana. Absolutní rozdíl od našich, bez jediného štěrku, vše úhledně upraveno a hlavně žádné odpadky. Měli jsme opravdu pocit, že jsme tam my, příroda a jediné co to vše spojuje byla ta silnice.

 

  

  



Dokonce jsme si zaplatili svezení lanovkou na jednu nádhernou vyhlídku.

 



Tam jsem se trošku pomazlil s vlčákem horské služby. Chudák jeden, byl v také výšce sám ;o) Zažil jsem tam taký tlakový šok. Když jsme vycházeli nahoru od lanovky k nejvyšší vyhlídce, tak mě začalo bolet v levém uchu, měl jsem pocit, že mi praskne bubínek. Zastavil jsem se a myslel si, že už dál nevyjdu. Dokonce jsem si myslel, že mi praskne bubínek. Připravil jsem si kapesník, ale krev netekla! Přešlo to a mohl jsem si v klidu vše perfektně vychutnat. Opět jsem trošku zariskoval a nechal se vyfotit na vršku jedné skály.



Opět mě nepřekvapilo nic nečekaného, takže jsem to přežil a mohli jsme jet zpět dolů k mašinám. Honza tam také překonával svůj strach z výšek, řekla mi, že když mě fotil na tom vršku, tak se mu třásli kolena. Dole jsme to ještě oslavili paštikou s posledními zbytky českého chleba a pokračovali dál. V Itálii mají dva druhy benzínek. Jedy jsou stejné, jako u nás, ale druhé jsou samoobslužné.

  

Je tam takový bankomat, do kterého se vloží 5,10,20,50 euro a zmáčkne se číslo stojanu. Potom se čepuje běžným způsobem. Hezké je, že jsou v provozu 24 hodin, ale blbé je, že když si chceš dát benzín podle místa v nádrži, tak se to nedá přesně trefit do těch peněz. Nevrací to nazpět a tak jsme to museli dělat trošku vyčůraně. Já mám nádrž na 21 litrů a Johny na 16. Tudíž on dal 15 E a nabral, co mohl, zbytek mi prodal do mého Fazera a já si potom ještě koupil také za 15 E. Výhodou mé motorky je to, že mi žere jen 5 litrů na 100 km, má velkou nádrže a je pohodlná. Navíc to není žádný lenoch, a když chci, tak umí pěkně zatopit pod zadkem ;o) Johnyho šestkový Hornet je kapánek horší, ale jinak je to také dobrá strojovna. Je to zase klasika = kulaté světlo a velký motor. Každá motorka má svou duši! Po všech krásách a jsme naplánovali kemp a valili k němu.

  

Tohle místo našeho dalšího spacího zázemí jsme zvolili výborně. Šlo o místo, které bylo dříve rytířskou usedlostí. Navíc ji vedli nějaký němci, takže to byl opravdu luxus spojený s milým prostředím! Dokonce nás ráno přišla pozdravit i páví rodinka s panem kohoutem a jeho slípkami ;o) V úterý jsme se rozhodli, že si nechám vše v tomto super-kempu a vyrazili jsme nalehko. Tedy spíše Johny. Vše důležité si zamkl do mých kufrů a jel bez báglů, nechali jsme ve Wildberku stan a další věcičky. Také jsme si mohli dovolit za den jet 570 km. To byl můj rekord! Ještě nikdy jsem nedal na motorce tolik kilometrů. Navíc to vše bylo v horách, takže nešlo o nějaký pohodové dálnice, ale pestré úseky zatáček a překonávaní terénních záležitostí.

  



Projížděli jsme pohádková místa, se SUPER-SERPENTINAMA! Místy bylo stoupání až 45° a třeba z této fotky  je vidět, že tohle byl prostě motorkářský silniční sen!



  



Dojeli jsme do Švýcarska. Na jednom z dolomitových vrcholů jsme si dávali pauzu, a když jsme slézali z motorek, tak došlo mále ke kolizi. Cyklista byl rozjetý a málem to nedobrzdil a narazil do Honzy. On si toho nějak nevšiml, protože měl helmu a byl k němu otočený zády, ale já to viděl dobře a strašně jsem se tomu smál. Bylo totiž legrační vidět obra Johnyho a takového menšího pána na velkém kole, jak ho málem sejmul. Cyklista mě viděl, začal se také smát a přišel na kus řeči, v běžných konverzačních otázkách jsme zjistili, že je ze Švýcarska. Řekl nám, jaké bude počasí v nacházejících dnech a také, že už je na cestě 12 dní. Když jsem se zeptal, kde má veškeré své věci, začal se usmívat. Vytáhl z modré větrovky zlatou VISA kartu a řekl, tohle je moje bagáž ;o) Prý jel 12 dní švýcarské alpy a teď bude pokračovat ještě 12 dní v Itálii. Tím nás dostal podruhé! Bylo moc sympatický a tak jsem mu dal svou vizitku a řekl, kdy byl v Čechách a potřeboval s něčím pomoci, tak ať se ozve! Navíc jsem ho odkázal na fotky, které budu dávat na web F.S., aby měl vzpomínku na naše setkání. My jsme se v jeho zemi moc dlouho nezdrželi, neměli jsme s sebou pasy, a protože není Švýcarsko v šengenu, nechtěli jsme nic riskovat, ale i tam bylo suprově!





Na cestě do našeho kempu jsme cestovali 80 km v úplné tmě po opravdu úzkých silničkách, to bylo docela vysilující. Když jsme dorazili zpět dolů, měl jsem takovou radost, že mě napadl jeden ztřeštěný nápad. Celou dovolenou jsme měli vítr z policistů – v Itálii šlo o tzv. CARABINIERI. Když jsme na jednom úseku naší noční cesty nahlíželi do mapy, tak se tam ukázali a začali kontrolovat vozidla projíždějící kolem nás. Řekl jsem Honzovi, hele… jdu k nim. On se divil, co blbnu, šel jsem se zeptat, jestli by šlo udělat pár společných fotek. Bral jsem to, jako jeden z takových zdolaných vrcholů našich obav! Mladší z nich, mi řekl, že to klidně můžeme bez problémů. Když jsem se vrátil k Johnymu, začal se smát a říkal, že jsem fakt cvok! Nakonec jsme se oba vyfotili a myslím si, že je to zajímavý suvenýr.



Opět musím říci, pan policista byl velice příjemný a takovou drmolenou angličtinou s námi prohodil i pár konverzačních vět. Do Wildbergu jsme dorazili ve 22.00 hod. a měli jsme za celý den už celkem dost! Středa byla ve znamení cesty domů. Už jsme museli obrátit a jet směrem na Rakousko. Honza se snažil hledat hezké a zajímavé cesty, kudy jsme ještě nejeli. Například jsme už nejeli přes Grossglockner, ale celé jsme to objeli. Vrátili jsme se na výchozí pozici… do kempu Radstadt. Tam jsme opět potkali milé sousedy. Tentokrát k nám přišel pan manžel té holandské dámy. Ptal se na něco Honzy, když jsem si připravoval spacák. On mu odpověděl, neumíte anglicky. Pán řekl, ano, jistě. Hned začal plynule mluvit anglicky, ale Honza to nechytal. Začal červenat a pokřikoval na mě, pojď sem, dělej, já tomu dědovi nerozumím. Pán se ho začal ptát, tak umíte anglicky, nebo ne? On říkal trošku, trošku ;o))))) Byla to hrozná sranda, přišel jsem tam, já taky neumím nějak světově, ale normálně jsem to pochopil, o co mu jde. Parkoval své auto na našem plácku, nám to samozřejmě nevadilo, protože stan a motorky jsou celkem malé. Takže jsem mu řekl, že je to bez problému a hotovo. Johny tam pak kroutil hlavou a byl celkem dost rozladění z toho, co se mu přihodilo. Říkal, že má x let angličtiny na základce, střední a vysoký škole. Rok chodil na jazykovku a navíc byl 14 dní v Anglii v nějaké rodině. No a nemůže se kloudně domluvit! Vysvětloval mi to tak, že má v hlavně mozek s kapacitou 256 Mb! Když chce nahrát nové informace, tak musí vymazat ty staré. Byla to veliká legrace, dost jsme se u toho nasmáli. Je divné, že já nejsem nějak moc dobrý na jazyky, jsem dyslektik, ale zřejmě mám zase lépe vyvinutý smysl empatie a dokážu porozumět situaci. Johny mi řekl, že jsem zkrátka byl po dobu naší dovči tak trošku mluvčím výpravy a v tomto případě se to potvrdilo ;o) To mě trošku polichotilo! Ve čtvrtek jsme dorazili cca v 15.00 hod. do ČR. Opět nás přivítali slečinky z lehkých končin, odpadky u silnic a nudné rovné spravované silnice. Přesto jsem byl rád, že jsme v pořádku dojeli do Čech. Navíc bylo, znovu opakuji, ZÁZRAČNÉ, že po dobu celé dovolené nepršelo a bylo krásné počasí. Když jsme se o tom bavili s Honzou, tak nám to bylo až líto, že jsme nezmokli. On si kvůli tomu kupoval nový nepromokavý oblek ;o) Samozřejmě jsme to mysleli ironicky, ale přeci jenom bychom, jako správní motorkáři, měli překonat i déšť! Až v Hlinsku, když jsme byli cca 200 metrů od našeho obchodu s textilem, tak začalo krápat a potom se rozpršelo. To už jsme ale byli každý ve své garáži a vypakovávali jsme si své věci.   Jak bych měl zhodnotit celou tuhle krásnou výpravu? Jistě by to bylo známkou jedna podtržená! Zažili jsme pár nepříjemností, dokonce jsme se i ztratili. V jednom větším italském městě s názvem Merano, jsme nemohli najít správný směr k námi vytýčeným bodům na mapě. Při hledání kloudných směrových tabulí jsme vjeli do silného provozu, Honzovi se začal vařit Hornet – přehřívat kvůli pomalému popojíždění a bylo zle. Tak jsme odbočili bokem, tam se Honza vynadával na italské značení a chtěli jsme pokračovat. Já mu navrhl, že jsem viděl cedule, on řekl, aby tam jel. Čekal jsem, že vyrazí za mnou, ale on se asi nějak zakoukal a jel úplně jinam. Jenže veškeré tyhle ulice byli jednosměrky. No a bylo to! Johny s mapou pryč a já bez mapy, v cizím městě, jiné zemi sám! Do toho mi nešel mobil, protože se nějak zapotil tím vlhkým alpským vzduchem a stále se mi vypínal. Takže jsem už přemýšlel, že si pojedu koupit mapu či jiný telefon! Opět se ukázalo, že mě mají tam nahoře rádi! Najednou zázrak, mobil fungoval. Dovolal jsem se Johnymu, sešli jsme se na místě, kde silně nadával ;o) a našli jsme dobrý směr! Tohle všechno i s těmi jinými problémy bylo jen cca 5% špatného z těch celkových 100% krásné dovolené. Opravdu si nemohu stěžovat, mohu jen děkovat Bohu za to, co krásného si pro mě na téhle dovolené připravil. Sice jsem se každé ráno modlil POD OCHRANOU TVOU SE UTÍKÁME, ale stejně se mi až nechce věřit, že vše proběhlo tak hladce. Honza mi řekl, že semnou to je vždy nějak na pohodu! Takže jsme se shodli, že příští rok to opět prubneme a rádi bychom zkusili zabrouzdat více do Švýcarska.



Pár dní po návratu jsme vše ukázali zbytku Flying Shadows, opět proběhlo pár vět ve smyslu, příště musíme jet s vámi! Jenže Honza i já víme, jak to zřejmě dopadne. Stejně nám to nevadí, my to klidně zopakujeme jen ve dvou… možná ve třech… čtyřech! To kdyby se mě, nebo Johnymu podařilo najít někoho, s kým bychom mohl tyhle krásy navštěvovat v láskyplném objetí :o) Třeba taková motorkářská svatební cesta ;o)  
Ross a jeho FAZER!

Rok 2009, věnováno Amélii/Lussi (Lucii Hustákové)



Autor: ROSS | Datum: 22.04.2010 | Čtenářů: 980 | Reakcí: 8 | Hodnocení : 9

Obrázky k článku :

Pro hlasování se musíte přihlásit


Komentáře od tohoto článku :
Tak - Pejrak
se nezlob , že jsem tě tak rozhodil svým příspěvkem, koukám ale, že pro Tebe není problém něco napsat ale spíš něco opsat ! (můj nick a ještě 2x). Já už v Alpách také byl takže také nečekám jen na Tvá fota, ale rád se na každé podívám, pokud to není doplněno,jak už jsem napsal reklamou na něco. Nic ve zlém a hodně kilometrů.

DÍKY ZA VAŠE NÁZORY ;o) - ROSS
MOC DĚKUJI VŠEM, kteří se zabývali mým „nekonečným“ slohem. Pokud jde o popis těch jednotlivých fotek, PEJRÁKu, tak Tě chápu. Víš už nebyla ta energie, abych to všechno popisoval. Kdybys vlezl na web F.S. = www.flyingshadows.cz = tak bys viděl všechny fotky. Je jich tam 446. Seřazoval jsem je z mého i Honzova foťáku. Celkem jich bylo 900 kusů = polovinu jsem vyhodil a u zbytku upravoval jas, barvy a vše dále graficky dolaďoval. To byla MASAKRACE už sama o sobě. Navíc… abych ještě ke každé fotce řadil popisek... sorry, ale to na už nemám. Luďek to zařadil, myslím si, VÝBORNĚ k TEXTU, každý se může dovtípit, co a jak bylo. Momentálně dávám dohromady s Honzou přesný plán trasy - dle jmen míst, kde jsme byli. Takže až to budeme mít hotové, předám to LUĎKOVI, aby to tady vyvěsil k článku. Potom budeš moci vzít mapu ALP, pokud budeš mít zájem, a projet si to dle popisu míst a zkusit se dovtípit dle fotek na webu FAZER CLUBU, nebo spíše z webu FLYING SHADOWS = kde je fotek více (přesnějších) a je to skoro celý dokumentární seriál. Nebo nejlépe ;o) vzít svého vlastního FAZERA + mapu/GPS + pár maličkostí a vyrazit si to PROJET SÁM ;o) než sledovat „NATIONA GEOGRAPHY“ od Rosse ;o) Ne, nic ve zlém Petráku! ZNOVU DĚKUJI VŠEM a snad VÁS TAKÉ NĚKDY POTKÁM OSOBNĚ! Čuss Ross

Moc - Pejrak
pěkné počtení co se týče cesty ! Jen bych měl větší radost z toho, přečíst si odkud ta fotka je když už tam umíš vkládat text . Takhle mě to připadá jak reklama na "něco" .

Kuci pecka... =o)) - Iruna
A víte co je škoda? Že prostě něco takového u nás není možný.. Protože ty naše silnice, to je prostě šílenost.. A nechat si zdát o klikatých silničkách v horách, tak jedině na pracovní čtyřkolce nebo ostrém enduru.. Ale přiznám se, že se na něco podobného chystám, ale tak nějak v červnu, až bude teploučko.. =o) Hezký!

jůůůů - vosa
to je nádhera!!! jsem si to přečetla už podruhé!! Hezké počteníčko a vtipné a taky ty fotky!! Nádhera!!! Bzz ollé

Paráda - chuan
Moc pěkný cestopis, krásný fotky, no prostě to nemá chybu, takovýhle články se moc hezky čtou. Jen mě to vždy utvrdí v tom, že výlet na motorce je naprosto jedinečný zážitek

- Ali
Opravdu moc pěkné foto a cestopis jako malá ochutnávka začínající sezóny :-) Jen to přehřívání Hornetu s jeho obsahem nebude mít určitě vůbec nic společného....přeju spoustu dlaších vydařených km :-)

Moc pěkný cestopis! - Luděk (admin)
Alpy i Dolomity jsem několikrát navštívil a vždy mě znovu uchvátí ta nádhera! Toho se snad nedá nabažit a o poježdění nemluvě! Jsem moc rád, že se našel další nadšenec, co mimo jízdy i staví a fotí!!! Je to bezva čtení, ovšem ty fotečky, to je fakt třešnička na celém cestopisu! :-)

Pro přidání komentáře se musíte přihlásit.

Dalších 5 článku z kategorie Fazer obsah a podkategorie Články

Jihočeský sraz Strmilov 2017 od Luděk (admin)
Letos se konal první sraz v jihočeském Strmilově, v chatkovém kempu Chatrek Strmilov u rybníka Komormík. Byl konec prázdnin a pořadatelé srazu, Dušan a Kája zajistili kemp jen pro nás. Jižní Čechy jsou lokalitou, kde je sraz poprvé a tak jsme se všichni moc těšili.
Lučany 2017 - srazové zpravodajství od Luděk (admin)
Sraz v Lučanech nad Nisou, je zaškrtnutá položka v mém plánovacím kalendáři na každou sezónu. Proto jsem ani letos nemohl vynechat….
Momentky ze srazu na Malé Morávce. od Luděk (admin)
Červencové setkání na Malé Morávce pod Pradědem, je za námi. Chtěl bych se podělit o pár řádek a obrázků z tohoto srazu.
Pozvánka na setkání - Strmilov 2017 od dušan13
Sraz Fazer clubu a jeho přátel v Jižních Čechách
Pozvánka na sraz Malá Morávka 2017 od vosa
Sraz Fazer clubu v Jeseníkách na Malé Morávce.



GALERIE
Fotografie člena Fazerclubu.cz
KALENDÁŘ AKCÍ
STATISTIKA
Uživatelé online :

Počet Hostů 2
Počet členů 0
PŘIHLÁŠENÍ
HLEDAT
POČASÍ